Navigace: Domů > Historie klubu

Historie klubu

Tisk PDF

Předválečná léta (rok 1927-1937)

Vítězství národního mužstva na Pershingových hrách v roce 1919 a účast na olympijských hrách v Antverpách v roce 1920 přinesly do českých zemí nebývalý zájem o fotbal. Výjimkou nebyly ani Louňovice.

Díky své poloze uprostřed krásné krajiny byly vyhledávaným místem letních hostů, zejména z Prahy. Mezi těmito častými návštěvníky nechyběli ani Pavel Drnek a Karel Bláha, kteří Louňováky seznamovali s pravidly a dalšími taji kopané. S každým dalším zápasem, jenž mohli místní zapálení potencionální hráči kopané vidět v blízkém okolí - např.v Mukařově, Doubku, Říčanech či Kostelci nad Černými lesy, se zájem hochů z Louňovic prohluboval.

Kolem roku 1923 se začali pravidelně scházet, aby si zakopali. Největším problémem bylo tehdy obstarání vlastního opravdového koženého míče – byl na tehdejší poměry velmi drahý. Už v roce 1925 však nastupovali louňovští v červeno-bíle pruhovaných dresech ale podélně pruhovaných, podobných Viktorii Žižkov. V témže roce se jim také díky porozumění tehdejšího starosty podařilo získat a vybudovat malé hřiště. Stálo na stejném místě jako dnes.

Brzy se v Louňovicích mluvilo o založení fotbalového klubu. Začalo se tedy pracovat na příslušných úředních formalitách.. První žádost byla zamítnuta na základě protestu Čechie Doubek a SK Říčany. Druhý pokus byl ovšem už úspěšný a tak 29.8.1927 sdělila Zemská správa politická prostřednictvím své podřízené správy okresní, že se „nezapovídá utvoření Spolku pod názvem „Sportovní kroužek Slavia“ se sídlem v Louňovicích“. Za projednání stanov a za celý úřední výkon byl předepsán poplatek ve výši 30 korun.

Klub měl tedy hřiště, i když zatím nevelké, měl hráče zapálené pro kopanou, ale v době hospodářské krize ho rovněž trápil nedostatek finančních prostředků. Přesto se však klubu potřebné peníze sehnat podařilo a činnost klubu nezanikla.
Od roku 1933 se pak Slavia Louňovice pravidelně účastnila soutěží. Byla zařazena do čtvrté, tedy nejnižší, třídy v Říčanském nebo Českobrodském oddělení.

Fotografie z historie Slavie k nalezení zde

 

Válečná léta (rok 1938-1945)

Tragické události II. světové války se samozřejmě dotkly i Louňovické kopané. Podle nařízení protektorátní vlády ze dne 31.3.1939 musely všechny stávající spolky podat žádost o povolení další činnosti. Z podání lze zjistit, že klub byl tehdy prost jakýchkoliv dluhů, všechny poplatky, daně i pojištění byly řádně zaplaceny.

Na nové kopačky a dresy dávali členové ze svých „šatenek“. Někteří funkcionáři a hráči byli totálně nasazeni na práce do „rajchu“. Byl vydán zákaz přátelských zápasů ve více než 50ti kilometrové vzdálenosti a zákaz konání schůzí. Kluby musely mít vedle českého i německé pojmenování, a to dokonce na prvním místě. I Slavia Louňovice se musela zapojit podle nařízení do činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže. Součástí tohoto opatření byla povinnost vytvořit v klubu žákovský a dorostenecký odbor. Výchova mládeže nebyla ovšem vykonávána v souladu se zájmy kolaborantského pražského vedení Kuratoria, ale umožňovala mládeži opravdové sportovní vyžití.

I v této nelehké době se však Louňovákům podařilo díky porozumění obecního výboru získat povolení ke zvětšení hřiště. Slavia Louňovice měla tehdy již 67 členů. Klubové jmění se skládalo ze 700 korun v hotovosti, úplné výstroje pro dvě družstva, z vybavení hřiště a části jevištních kulis. Klub si vedl velmi dobře i na sportovním poli. V soutěžním ročníku 1943 –1944 hrál 1.B třídu a zápasil s dvaceti soupeři z daleko větších měst a míst (např. AFK Podolí, Rapid Vinohrady, Radotínský SK, SK Říčany, Pyšely, Vlašim, Mokropsy).

V zimě 1944-1945 byl dokonce založen i hokejový odbor. Hokej však v Louňovicích takové kořeny jako kopaná nezapustil. Klub organizoval kulturní besedy pro žactvo a dorost, pořádal filmová představení a pod jeho hlavičkou se rovněž hrálo ochotnické divadlo.

Od války po normalizaci (rok 1946 - 1977)

Po osvobození se všichni členové pustili s novým elánem do práce. Společně se sousedním klubem z Vyžlovky zakoupili táborový objekt široký 12 m a dlouhý 42 m. Z toho připadlo Louňovicům 26 běžných metrů, zbytek si ponechala Vyžlovka. Stejným poměrem se podělili i o jeho zaplacení v celkové výši 69 347 korun. Obětavou prací všech nadšenců byly kabiny v roce 1949 hotovy. Jejich součástí byly šatny mužstev, sociální zařízení, místnost pro rozhodčího a byt pro správce. U hřiště byla vybudována i některá zařízení pro lehkou atletiku a nakonec bylo hřiště oploceno. Už v roce 1948 byla Slavia sloučena s místním Sokolem. Ten získal četné zásluhy na poli základní tělesné výchovy, především v gymnastice. Nový název zněl tedy SK Slavia Louňovice. K původnímu tradičnímu názvu se pak klub vrátil až v roce 1968.

V těchto letech hrálo mužstvo II. nebo III. třídu v oblasti Říčan, resp. Nymburska, Kolínska a Českobrodska.
V mužstvu Louňovic však vyrostli hráči, kteří svým fotbalovým uměním zamířili až k nejvyšším metám. Brankář František Matys, pozdější hráč ATK, Košic, Spartaku Hradec Králové a reprezentant bývalé ČSSR. Jiným odchovancem Louňovického hřiště byl František Šindelář – ligový hráč pražské Slávie a pozdější úspěšný trenér.

S žákovskými družstvy se Slavia prosazovala na předních místech oblastních soutěží. Složitější to však bylo s dorostem. Ten byl několikrát ustanoven a zase rozpuštěn, což se později promítlo i do hry mužstva dospělých V roce 1953 Louňovice dokonce požádaly o přechodné odvolání ze soutěže. Situace se postupně ovšem začala zlepšovat a v roce 1967 „vykopalo“ mužstvo zpět II. třídu. Vyhrálo i okresní pohár, když ve finále porazilo mužstvo Dukly Stará Boleslav 2:1 na zápasy. Další léta provázely střídavé úspěchy a neúspěchy. Klub se nakonec prosadil do krajských soutěží a třebaže je několikrát zase opustil, nakonec se v nich usadil se v nich téměř natrvalo.

Slavia sehrála několik přátelských utkání s kluby Rakouska, Itálie a Německa, které trávili dovolenou v nedalekém okolí. Nelze zapomenout na návštěvu významného světového rozhodčího Holanďana Van de Meera, který do Louňovic přijel s rozhodčím Hanušem Novákem.

Mimo sportovní činnost pokračoval klub v tradici pořádání oblíbených plesů a dětských karnevalů. Jeho členové odpracovali mnoho brigádnických hodin na úpravě vesnice. Stavěli samoobsluhu, mateřskou školku a podíleli se na rekonstrukci kulturního domu (dnes hotel Sv. Hubert).

Ke konci roku 1976 měl klub 211 členů. Výdaje i příjmy byly vyrovnané a činily cca 66 000 korun.
Vedle oddílu kopané vznikl v polovině 80. let i oddíl stolního tenisu. Stejně jako hokejový oddíl po čase zanikl. V době své činnosti jeho A družstvo bylo účastníkem krajských soutěží. Oddíl základní tělesné výchovy navázal na činnost bývalého Sokola. Je pravdou, že cvičily převážně ženy a děti předškolního věku. Na jejich činnosti se velmi podepsala rekonstrukce kulturního domu – cvičenci tak přišli o svou jedinou tělocvičnu. Naštěstí obecní úřad brzy poskytl náhradní prostory v mateřské školce. 

Novodobá historie (rok 1978 – 1997)

Druhá padesátka pro Slavii Louňovice nezačala špatně. Mužstvo hraje převážně I.B. třídu. „Béčko“ v roce 1980 postoupilo do III. třídy. Vedle dospělých se oddíl věnoval i výchově mládeže (dorostu i žákům). Mnozí z nich pak bojovali o čest a slávu louňovické kopané v mužstvech dospělých. Svou tradici měla i utkání staré gardy.

V roce 1983 se v tehdy populární „akci Z“ začaly budovat nové kabiny. Ty postavené těsně po válce už velmi rychle dosluhovaly. Stavba byla hotová za dva roky, zároveň Louňovičtí částečně zrekonstruovali i trávník (zatravnění pokutových území), nově oplotili hřiště a vybudovali zábradlí kolem hrací plochy a rovněž tréninkové hřiště. Největšími tahouny stavby, kteří zde prakticky trávili veškerý svůj volný čas (víkendy i dovolené) patřili Milan Škorpil, Jan Krchov, David Břeska a Vladislav Fraňek ml. Posledně jmenovaný obstarával veškerou administrativu, finance a zúčastnil se veškerých jednání ohledně celé stavby.

A že se na krásné trávě hrálo velmi dobře, bylo vidět hned rok po dostavění areálu. To totiž poslali soupeři Slavii Louňovice dolů do okresního přeboru. 60. výročí založení ovšem oslavil klub již tím nejlepším způsobem. Hned následující ročník totiž postoupilo A mužstvo zpět do B třídy. V rámci oslav pak na louňovické hřiště zavítali internacionálové Slavie Praha, ženy Sparty Praha, Orchestr ČS televize a byl uspořádán turnaj žáků.

Revoluční události listopadu 1989 se promítly do života celé společnosti a ani fotbal nebyl výjimkou – stejně jako do jiných klubů, i do louňovické kopané vstoupil sponzoring. Prvními sponzory se stávají žernovský Jan Henc, Jindřich Frýdl (oba bývalý hráči Louňovic) a Josef Minařík (jeho otec rovněž hrál za Louňovice). Díky jim tak do klubu mohli přijít dva hráči s ligovými zkušenostmi - Tomáš Kříž a Aleš Bažant. Postup do A brzy třídy přilákal diváky a vedení klubu začalo pohlížet k vyšším cílům. Díky sponzorům přišli do Louňovic na hostování další posily z pražské Slavie: Štajner, Rek, Šmíd a Korbel. V sezóně 1996/1997 skončilo A mužstvo na 3. místě ( do přeboru postoupil 1. a 2. celek skupiny). Pro obec se 400 obyvateli se toto umístění stalo historickým úspěchem 

U příležitosti 70. narozenin klubu roku 1997 byl pořádán 1.ročník turnaje kopané žen" o putovní Louňovický pohár", který chtěl navázat na slavnou tradici turnaje fotbalistek "O srdce Mladého světa " Pohár sponzorovala stavební a obchodní společnost D&F, která je v současnosti i hlavním sponzorem louňovické kopané.

Bohužel příliv peněz do louňovické kopané měl i stinné stránky. Největší chybou tehdejšího vedení bylo rozpuštění mládežnických družstev a filozofie "proč si hráče vychovávat, když ho mohu koupit". To mělo dopad na družstva dospělých. Absence výchovy vlastních mladých hráčů nutila klub doplňovat "mančaft" drahými nákupy. Po šestileté pauze pak vzniklo žákovské družstvo až v roce 1996 díky bývalému hráči Václavu Lískovcovi a funkcionáři Janu Hencovi. 
Po společenské stránce klub pokračoval v přádání sportovních plesů a to i v době kdy byl místní hostinec uzavřen. Navázal například kontakt s nejlepším fotbalistou naší historie Josefem Bicanem, který sem zavítal několikrát na besedu.

Rok 1998 

Konec století nezastihl klub v nejlepší formě. Zklamání ze setrvání v B třídě, odchod několika hráčů (ukončené hostování, ale i přestup) a následná částečná ztráta přízně sponzorů vedla k poklesu výkonnosti A mužstva. Sezónu 1997/1998 Louňovice zakončily ještě ve středu tabulky. Následující rok už se však klub sestupu neubránil. Hlavním úkolem funkcionářů, hráčů a všech lidí pomáhajících s louňovickým fotbalem bylo zastavit hrozící pád. Vždyť nejeden klub se po sestupu nezastavil v nižší následné třídě ale jeho pád pokračoval. To v Louňovicích nechtěl nikdo dopustit. 
Záchranářské práce se povedly a po první sezóně v B třídě skončila Slavia Louňovice třetí od konce a udržela se v této třídě jen díky tomu, že z vyšších soutěží nesestoupil žádný oddíl patřící do naší oblasti. Konečné 6. místo po jarní sezóně 2001 je známkou stabilizace situace. 

Také rezervnímu týmu hrajícímu několik let v III třídě se nevedlo v této nijak dobře. Doplatil na špatnou práci klubu s mládeží po roce 1990 a na podzim roku 1999 bylo "béčko" zrušeno. Naštěstí již od podzimu 2001 je znovuustaveno a přihlášeno do nejnižší soutěže (IV třídy). Největší podíl na jeho znovu obnovení měli Hoda Josef ml. a Lískovec Martin. 

Žáci nám dělají radost


Něco jiného jsou žáci. Od roku 1996 (tehdy byli po 6ti letech obnoveni) udělali velký výkonnostní skok a postoupili do okresního přeboru. Od samého počátku se scházeli ve velkém počtu a po nějaký čas měli Louňovice v soutěži dokonce tři žákovská družstva. Tím se nemohly pochlubit daleko větší obce. 

Díky firmě EKAZ byla o prázdninách roku 1998 provedena rekonstrukce hrací plochy. Na tuto práci byla najata specializovaná firma, která nejen provedla vlastní rekonstrukci ale i zasvětila funkcionáře do tajů pěstění správné trávy. Nemalou zásluhu na dobrém stavu hřiště má obecní úřad, který při budování obecního vodovodu myslel i na zavlažování fotbalových trávníků.
Autobus pořízený v roce 1982 - nejprve to byl typ RTO a později ŠL - dosloužil. Na zápasy proto je objednáván autobus z Kostelce n. Černými Lesy. Hráči a trenér chtějí být nejpozději na soupeřově půdě hodinu před výkopem, divákům by však stačilo přijet tak 10 minut před začátkem. Proto se již na podzim roku 1998 se od tohoto způsobu dopravy upouští. 

Realita a sny


Po společenské stránce se nic zásadního nemění. Klub pořádá každoročně 1 –2 plesy a ženy (dříve ZRTV) organizují na hřišti Slavie dětské dny.

Hlavním sponzorem zůstává firma D&F. Nelze zde vyjmenovat všechny sponzory (snad nám to odpustí), ale o některých se alespoň zmíníme. Firma EKAZ sponzorovala rekonstrukci trávnaté plochy a z velké části i B tým. Petr Tůma a Miloš Bouda - oba byli prvními sponzory nově vzniklého žákovského družstva. Ovšem nebýt pochopení a pomoci obce, byla by činnost klubu mírně řečeno značně problematická.

Do budoucna je cílem klubu zůstat v popředí B třídy, sní o postupu do A třídy. Poučen z minulosti, snaží se o vytvoření kontinuální linie vlastních hráčů v systému minikopaná – žáci – dorost – dospělí. Tím by bylo zajištěno doplňování A i B týmu vlastními odchovanci. S tím je spojeno i dobudování kvalitního tréninkového hřiště. To by za špatných klimatických podmínek umožnilo plnohodnotný trénink bez poničení hlavního hřiště. Samozřejmostí je, že tento prostor by měl zůstat otevřen pro veřejnost.

Ohlédneme-li se zpět po téměř 75leté historii klubu, musíme uznat, že první fotbaloví nadšenci měli tenkrát v roce 1927 geniální nápad. Náš dík patří i všem jejich pokračovatelům, a to jak hráčům, tak i funkcionářům, sponzorům ale i všem příznivcům. 

 

Novodobá historie klubu bude doplněna.